V minulém článku jsme se podívali na to, jak nás Kilian Jornet varuje před ztrátou duše trailového běhání. Dnes půjdeme ještě hlouběji. Jeho text „State of Trail 2026“ totiž není jen o emocích, je to precizní analytická zpráva o deseti bodech, které definují současnost a budoucnost našeho sportu.
1.díl článku je zde > Kam směřuje trailový běh? Kilian Jornet vydal varování a jak to vidím já
Kilian se v něm nedívá na trail jen jako běžec, ale jako vizionář, který vidí souvislosti, jež nám často unikají. Od ekonomiky a dopingu až po tréninkové metody a vliv Číny. Připravili jsme pro vás podrobný rozbor všech 10 klíčových myšlenek, které by měl znát každý, kdo to s běháním v horách myslí vážně.
1. Olympijský sen… nebo past?
Kilian je k myšlence trailu pod pěti kruhy skeptický a jako varovný příklad používá skialpinismus (skimo). Ten se na olympiádu dostal, ale za cenu drastické proměny. Z původních dlouhých přechodů hor se staly několikaminutové sprinty na umělých tratích. Olympiáda totiž vyžaduje formáty, které jsou srozumitelné pro masového diváka a snadno se natáčejí. Kilian se obává, že trail by čekal stejný osud – místo epických hřebenovek bychom viděli kroužení na 5km okruhu v parku, aby byly kamery a drony všude.
Důsledkem by bylo rozpolcení sportu. Vznikl by „Olympijský trail“, sterilní disciplína svázaná pravidly MOV, a vedle toho by zůstal ten „náš“ trail v divočině. Kilian tvrdí, že olympiáda trailu popularitu nepřinese – tu už sport má. Co ale přinese, je tlak na unifikaci. Národy, které dnes trail nezajímá (např. východoafrické země nebo Čína), by začaly vytvářet svazové struktury jen kvůli medailím, což by sice zvýšilo konkurenci, ale možná potlačilo ducha komunity.
Naštěstí Kilian věří, že trail je natolik silný, že ho olympiáda nezničí, podobně jako nezničila horská kola. Spíše vznikne paralelní svět – podobně jako v triatlonu existuje olympijská distance (pro specialisty) a Ironman (pro dobrodruhy a masy). Jedinou nevýhodou bude, že budeme muset na vánočních večírcích vysvětlovat, že to, co běháme my v lese, není to samé, co běží ti atleti v televizi na okruzích.
2. Finance elity: Prize money vs. Sponzoring
Kilian boří mýtus o bohatých profesionálech. Upozorňuje, že ve většině olympijských sportů žije 25–30 % atletů pod hranicí chudoby a spoléhají na „Banku mámy a táty“. V trailu je situace specifická tím, že peníze neplynou z televizních práv nebo vstupenek (protože nemáme stadiony), ale primárně od sponzorů – výrobců vybavení. Ti neplatí atlety za výhry jako takové, ale za to, že jsou nositeli důvěryhodnosti pro jejich produkty.
Zajímavý je Kilianův postřeh o prize money. I když se závody jako Golden Trail Series nebo World Trail Majors snaží navyšovat odměny, pro špičkové atlety to stále není hlavní motivace. Proč? Protože sponzorské smlouvy jsou často nastavené tak, že bonusy od značky za dobré umístění nebo mediální dosah jsou vyšší než samotná výhra v závodě. Atleti si tak vybírají závody spíše podle prestiže a marketingového dopadu než podle toho, kde dostanou největší šek v cíli.
Budoucnost vidí v možném posunu, pokud se některé série zprivatizují a stanou se ziskovými byznysy. Zatím je ale většina ikonických závodů (Western States, Zegama, Sierre-Zinal) pořádána neziskovými spolky, což limituje jejich finanční možnosti. Trail tak zůstává sportem, kde se peníze točí spíše v prodeji bot než v odměnách za vítězství.
3. Smrt technických závodů?
Toto je možná nejbolestivější bod. Kilian tvrdí, že technická náročnost tratí klesá. Důvodem je „demokratizace“ sportu. Na start se staví tisíce lidí, kteří přicházejí ze silnice a nemají horolezecké základy ani pohybové návyky v náročném terénu. Organizátoři čelí tlaku pojišťoven a strachu z žalob, takže raději vyškrtnou nebezpečný hřebínek a nahradí ho bezpečnou šotolinou. Závod z Courmayeuru na Mont Blanc z roku 1992 by dnes byl organizačně nemožný.
Dochází tak k paradoxu – závody jsou sice „těžké“ (mají hodně kilometrů a převýšení), ale nejsou „technické“. Mizí nutnost používat ruce, číst terén, zvládat expozici. Vznikají „běžecké dálnice“. Kilian také kritizuje indexy výkonnosti (jako ITRA nebo UTMB Index), které jsou lineární – počítají jen vzdálenost a převýšení, ale zcela ignorují technickou náročnost. Běžec tak neví, zda ho čeká hladká cesta nebo suťoviště.
Pokud tento trend nezastavíme, trail se změní na horský kros. Kilian volá po zavedení technického hodnocení tratí, podobně jako je tomu v lezení nebo horolezectví. Bez toho budou atleti i hobíci preferovat lehčí tratě, kde snáze dosáhnou lepšího indexu a času, a skutečné skyrunningové perly vymřou nebo se stáhnou do undergroundu pro hrstku vyvolených.
4. Antidopingová výzva
S rostoucími penězi přichází pokušení podvádět. Kilian otevřeně přiznává, že doping v trailu už není tabu, ale realita. Problémem je roztříštěnost. Různé asociace (WMRA, Skyrunning, UTMB, soukromé série) dlouho nespolupracovaly. Testy probíhaly jen na závodech (moč), což je na odhalení moderního dopingu málo. Chyběly mimosoutěžní kontroly a biologické pasy, které jsou standardem v cyklistice nebo skialpu.
Kilian popisuje své zkušenosti ze skialpu (WADA), kde komisaři mohli zazvonit u dveří kdykoliv. V trailu to bylo „Divoký západ“. Pokud nejste v systému ADAMS, můžete brát látky v tréninku a na závod přijet „čistí“. To se ale nyní mění. Klíčoví hráči (UTMB, GTS, World Athletics) konečně začínají mluvit stejnou řečí a hledají cestu k jednotnému systému mimosoutěžních kontrol pro elitu.
Je to nezbytný krok pro legitimitu sportu. I když to bude stát peníze a úsilí, bez funkčního a sjednoceného antidopingového programu (OOC – Out of Competition controls) bude trailový běh vždy podezírán, že výkony, které vidíme, nejsou čisté.
5. „Triatlonizace“ trailového běhu
Termín, který Kilian používá pro popis gentrifikace našeho sportu. Trail se stává sportem pro bohaté, starší lidi. Startovné na velké akce stojí stovky eur, povinná výbava další tisíce. To vytváří bariéru pro mladé talenty a lidi s nižšími příjmy. Malé, lokální závody krachují pod tíhou byrokracie a nároků na pojištění, zatímco velké série typu UTMB rostou. Z původního „punkového“ sportu se stává luxusní produkt.
Kilian si všímá i paradoxu v diverzitě. Zatímco na stupních vítězů vidíme více Afričanů a Asiatů (díky profesionálním týmům), v „hobby balíku“ je socioekonomická skupina velmi homogenní – většinou bílí, zajištění muži. Pozitivním trendem je nárůst ženské účasti, zejména na kratších tratích, ale na ultra distancích (100 mil) ženy stále tvoří jen cca 15 %.
Budoucnost by neměla patřit jen globálním seriálům. Aby sport přežil ve své podstatě, musíme podporovat lokální spolky a levné závody. Jinak se trail stane exkluzivním klubem, kam si jdete zaběhat jen tehdy, pokud máte dostatečně vysoký limit na kreditní kartě.
V éře digitálního přesycení a nastupující AI, kdy nevíme, co je pravda a co deepfake, lidé přestávají věřit tomu, co vidí na internetu z druhého konce světa. Kilian předpovídá návrat k lokálnosti. Už nás tolik nebude zajímat rekord na závodě v USA, ke kterému nemáme vztah. Místo toho nás bude zajímat, kdo dal FKT (nejrychlejší známý čas) na kopci za naším městem.
Vznikají fenomény jako „Burrito Leagues“ nebo lokální výzvy, které nejsou oficiálními závody, ale tmelí komunitu. Lidé chtějí zážitky, které jsou hmatatelné a sdílené s lidmi, které osobně znají. Sociální sítě sice spojily svět, ale paradoxně nás teď nutí hledat reálné vztahy v našem bezprostředním okolí.
Zatímco velké závody budou dál existovat jako „svátky“, každodenní život trailového běžce se přesune zpět do lokálních skupin. Je to reakce na odosobněný globální svět i na vysoké ceny cestování a startovného. Budoucnost je možná méně na Instagramu a více na místní stezce s partou kamarádů.
7. Dynamika týmů: Cyklistický model
Profesionální trailové týmy se mění. Dříve měl běžec sponzora, ale kalendář si dělal sám. Dnes se přechází na model známý z cyklistiky. Značky (Salomon, NNormal, Hoka atd.) budují týmy, které atletům zajišťují full servis – trenéry, fyzio, logistiku, vývoj vybavení. Na oplátku ale chtějí kontrolu.
Běžci ztrácejí svobodu. Tým jim diktuje, kde mají závodit, aby to sedělo do marketingové strategie značky. Smlouvy jsou lukrativnější, ale také mnohem více orientované na okamžitý výkon. „Jsi zraněný? Nemáš výsledky? Končíš.“ Dlouhodobé budování příběhu ustupuje rychlé spotřebě talentů.
Tento systém zvyšuje úroveň konkurence, protože se na startu potkávají ti nejlepší podle plánu týmů, ale zároveň zabíjí kreativitu a dobrodružství. Projekty typu „přeběhnu Pyreneje jen tak“ se do tabulek manažerů týmů hůře vejdou než vítězství ve Světovém poháru.
8. Atlet jako mediální dům
Konec klasických rozhovorů do časopisů. Kilian upozorňuje, že v roce 2026 už atlet nebude čekat, až o něm někdo napíše. Atleti se stávají vlastními mediálními domy. Místo krátkých postů na Instagramu se vrací dlouhé formáty – blogy, platformy jako Substack, vlastní podcasty a YouTube kanály, které vlastní přímo sportovci, ne jejich sponzoři.
Mění se i sponzoring. Značky už neplatí jen za logo na dresu, ale stávají se partnery obsahu. Sponzorují atletův podcast nebo jeho filmový projekt. Tento trend známe z „extrémějších“ sportů jako skateboarding nebo freeskiing a nyní naplno vstupuje do trailu.
Běžec tak musí být nejen rychlý, ale musí být i tvůrce. Musí umět vyprávět svůj příběh přímo svému publiku. To přináší větší autenticitu, ale také další nároky na čas a dovednosti sportovců.
9. Trail hledí směrem k Číně
Zatímco my v Evropě a USA žijeme v bublině, že jsme středem trailového vesmíru, ekonomické těžiště se posouvá na východ. Čína má přes 8 milionů aktivních trailových běžců a trh s vybavením v hodnotě miliard. Závody v provinciích S’-čchuan nebo Jün-nan nabízejí prize money, o kterých se Evropanům ani nesní, a přitahují tisíce lidí.
Kilian varuje, že USA se stávají izolovaným ostrovem (insulární kulturou), zatímco Čína a jihovýchodní Asie expandují. Vidíme stále více čínských atletů na stupních vítězů v Evropě (vzpomeňme na UTMB). A není to náhoda. Je to výsledek systematické podpory a obrovské základny.
Pokud chceme vidět budoucnost trailu, neměli bychom se dívat jen do Colorada nebo Chamonix, ale právě do Asie. Tamní trh bude brzy diktovat trendy ve vybavení i v organizaci velkých akcí.
10. Tréninkové trendy: Věda vs. Hype
Poslední bod se týká toho, jak trénujeme. V posledních letech jsme svědky mnoha trendů: norský model (dvojí práh), měření laktátu, ketodiety, monitorování glukózy. Kilian, sám velký fanoušek dat, ale varuje před „lesklými předměty“.
Přichází doba, kdy budeme mít senzory úplně na všechno (dýchání, výdaj energie v reálném čase). Rizikem je, že se ztratíme v datech, kterým nerozumíme, a budeme hledat zkratky tam, kde nejsou. Lidé mají tendenci věřit, že když si koupí senzor za deset tisíc, zlepší se jim forma.
Kilian apeluje na návrat k základům. 99 % výkonu pochází z „nudného“, konzistentního a individuálního tréninku. Spánek, jídlo, méně stresu a pravidelný pohyb v přírodě. Technologie jsou skvělý sluha, ale špatný pán. Neměli bychom zapomínat naslouchat vlastnímu tělu, což je senzor, který máme všichni od narození a je nejpřesnější.
Máte přečtený první díl? Pokud vám unikl náš úvodní článek, kde rozebíráme hlavní poselství Kiliana Jorneta a přidáváme k němu specifický český kontext, určitě se k němu vraťte. Tento „desetibodový manuál“ dává smysl právě v širším kontextu toho, kam se náš milovaný sport ubírá.
1.díl článku je zde > Kam směřuje trailový běh? Kilian Jornet vydal varování a jak to vidím já
Kiliánův článek > Trail Running 2026, where are we, where are we going.
Co si o těchto 10 bodech myslíte vy? Je Čína hrozbou nebo příležitostí? A potřebujeme měřit laktát, abychom si užili běh v Brdech? Napište mi.
