Když promluví Kilian Jornet, svět trailového běhání zpozorní. Legendární běžec a horolezec v lednu 2026 zveřejnil text nazvaný „State of Trail 2026“, ve kterém se kriticky zamýšlí nad tím, kam se náš sport řítí. Je to čtení, které otevírá oči, a v mnoha ohledech i debatu, kterou musíme vést i u nás v Česku.
Kilian ve svém článku (zdroj zde: mtnath.com/stateoftrail2026) nešetří nikoho – ani organizátory, ani federace, a vlastně ani nás, běžce. Jeho hlavní obavou je, že v honbě za penězi, slávou a olympijskými kruhy ztrácí trail running to nejdůležitější: svou divokou duši.
Pojďme se podívat na jeho hlavní myšlenky a zasadit je do kontextu naší české běžecké reality.
Co říká Kilian: Olympijský sen, nebo noční můra?
Jornet je k myšlence trailu na olympiádě velmi skeptický. Upozorňuje na to, co se stalo se skialpinismem (skimo). Z původních dlouhých přechodů hor se pro potřeby olympiády staly krátké, umělé závody na okruzích, které trvají pár minut.
Pokud by se trail dostal na olympiádu (což je cíl pro Brisbane 2032), hrozí unifikace. MOV (Mezinárodní olympijský výbor) miluje dvě věci: dolary a pravidla. Aby byl závod atraktivní pro televizi, pravděpodobně by se běhalo na krátkých okruzích (multi-lap), které se snadno natáčí drony.
Výsledek? Místo epického přechodu hřebene bychom sledovali běžce kroužící v parku s umělými překážkami. Kilian varuje, že by to sportu vzalo identitu. Elita by se soustředila na tyto „televizní“ formáty a propast mezi tím, co běháme my v horách, a tím, co vidíme v TV, by se stala nepřekonatelnou
„Triatlonizace“ a smrt technických tratí
Dalším silným tématem je tzv. „triatlonizace“ trailu. Z běhání v přírodě se stává luxusní produkt. Startovné na velké světové závody šplhá ke stovkám eur, povinná výbava stojí další tisíce. Závody se stávají spíše byznysem než komunitním setkáním.
S tím souvisí i zjednodušování tratí. Organizátoři se bojí žalob a nehod, a tak se technické pasáže (sutě, skály, exponované hřebeny) nahrazují „běhavými dálnicemi“. Masová účast vyžaduje široké cesty.
Kilian smutně konstatuje: „Dnes už by nešlo zorganizovat závod nahoru a dolů z Mont Blancu jako v roce 1992. Nejen kvůli povolením, ale protože by to pro organizátory byla bezpečnostní noční můra.“
Pokračování a rozbor Kiliánvých myšlenek zde: www.sportigo.cz/10-myslenek-kiliana-jorneta-hloubkova-analyza-state-of-trail-2026-2-dil/
Jak to vidím v české kotlině?
Kilianovy postřehy jsou globální, ale jak se to promítá k nám? Realita českého trailu má svá specifika, ale v mnoha bodech s Kilianem musím souhlasit – a v některých vidím problémy ještě ostřeji.
1. Olympiáda? Prosím ne.
Osobně jsem striktně proti trail runningu na olympiádě. Když vidím, co udělali se skialpy, mám husí kůži. Ztratila by se svoboda. Závodníci by to doslova „proletěli“ po šotolině a duch trailu, ta syrovost a sepětí s přírodou, by zmizel. Zbyly by jen peníze a unifikace. K trailu patří hory a divokost, ne sterilní okruhy.
2. Česká verze „triatlonizace“ a drahé startovné
I u nás vnímám trend zdražování. Je jasné, že náklady rostou a organizátoři to nedělají jako charitu. Ale občas mě výše startovného zaskočí, když si uvědomím, co za to běžec reálně dostane. Světové sérii nyní vládne UTMB. Je to fenomén. Myslím, že každý trailový běžec by měl jednou zažít tu elektrizující atmosféru v Chamonix na konci srpna. Jenže ten sen se mnoha lidem rozplývá v moři peněz. Nejde jen o startovné, ale o náklady na kvalifikační závody (Running Stones), cestování a ubytování. Peníze se pak stávají větším limitem než samotný trénink.
3. Hory, úřady a (ne)spolupráce
Zde vidím největší bolest českého trailu. V zahraničí jsou závody často svátkem celého regionu. Městečka žijí závodem, hotely jsou plné, místní fandí. U nás? Často mám pocit, že jsme jako běžci spíše na obtíž. Místní vidí jen ucpaná parkoviště, pět set aut, která za pár hodin odjedou, a v regionu nenechají ani korunu. Chybí mi tu větší propojení organizátorů s obcemi a komunitou, aby byl závod přínosem pro všechny.
A pak je tu problém s trasami. Kilian mluví o technických tratích, ale my často bojujeme o to, abychom vůbec mohli běžet v lese. Úřady jsou striktní. Když se podívám do Krkonoš, je to paradox. Na polské straně se běhají hřebenovky přes Sněžku, u nás KRNAP povoluje závody velmi omezeně, často mimo ty nejhezčí stezky. Výsledkem jsou trasy, které se horám spíše vyhýbají, a zbytečně moc asfaltu, který na trail nepatří.
4. Technika vs. běhavost
Souhlasím s Kilianem, že se tratě zrychlují a zjednodušují. Je ale potřeba rozlišovat trail running a skyrunning. To jsou dvě odlišné disciplíny a měly by tak zůstat. Co mi ale vadí, je, když se trailový závod mění v silniční běh v přírodě. Organizátoři si tím zjednodušují bezpečnost, ale my tím přicházíme o zážitek.
Kilian v článku zmiňuje, že budoucnost může být v lokálních komunitách a FKT (Fastest Known Time) pokusech, protože lidé budou přesyceni digitálním obsahem a budou hledat reálné zážitky „doma“.
S tím naprosto souhlasím. Pokud vás nebaví masové akce nebo drahé startovné, řešení je jednoduché. Mým tipem jsou individuální výzvy. U nás už funguje například Trailtour, ale vznikají i další projekty. Umožňují vám zazávodit si na krásné trase, ale v čase, kdy chcete vy, bez davů a bez stresu.
Sám jsem pro vás jednu takovou výzvu připravil. Jmenuje se Sportigo Challenge a zavede vás do srdce Českého ráje. Je to můj pokus, jak vrátit do běhání svobodu – vy, trasa, příroda a časomíra. (Více najdete na
Trailový běh se mění. Stává se globálním byznysem. Ale to neznamená, že se musíme měnit i my. Pořád si můžeme vybrat – jestli pojedeme na masovku do Alp nebo do Beskyd, na menší „punkový“ závod v Brdech, nebo si jen s partou kamarádů dáme vlastní výzvu na oblíbeném kopci.
Hlavní je, abychom nepřestali běhat tam, kde to máme rádi.
A jak to vidíte vy? Patří trail na olympiádu? A zdá se vám startovné na českých závodech přiměřené? Napište nám do komentářů.















