Kamarádi říkali: „Krásný závod, ale těžký.“
Už když jsem se na Dolomiti Extreme Trail zaregistroval, cítil jsem v sobě velké odhodlání, velkou chuť na ty kopce, na ty nádherný hory plné kamení, zároveň jsem cítil ohromný respekt. Strach ne, vím, že běhání v horách bolí, ale ten respekt a pokora, ty tam byly.
Vzali jsme si se ženou týden volno a v pondělí vyrazili, aby byl dostatečný čas na aklimatizaci s prostředím a čas na výlety.
Aklimatizace
Výlety se vydařili, i když počasí nebylo zrovna stoprocentní, dal bych mu tak dvě mínus. S aklimatizací to už tak slavné nebylo, po prvním výběhu, v úterý ráno, mne začalo bolet koleno.
Říká se, že adrenalin na startu dost věcí smaže. Je to pravda. Ale když je něco s tělem v nepořádku, tak se to dříve nebo později v závodě projeví. Myšlenky, různé, i ty negativní, se mi honily celý týden v hlavě. Dáša se mnou každý den rehabilitovala, díky za tu neuvěřitelnou podporu, bez toho bych nic nedokázal. Problém naštěstí nebyl v koleni, ale šel ve svazcích fascií po celém těle, které potřebovalo srovnat a bylo potřeba zase dostat vše do rovnováhy, aby nedocházelo přetížení a dysbalanci v oblasti kolene.
Přesto vše, běžel náš týden v Dolomitech, dál. Výlet, výlet, výlet, i když dost pršelo, výlet. Mezitím jsem prošel konečnou registrací, kontrolou vybavení, a aby to bylo vše jasné a potvrzené, vyfasoval jsem závodní číslo. Zbývalo už jen v sobotu ráno nezaspat.
Hlavně stihnout start
Nezaspali jsme, dle plánu, v 3:30 v sobotu před rozedněním, zazvonil budík. Snad to na start v 5:00 stihneme? V plánu bylo vyjet ve čtyři, přeci jen ubytko jsme měli 35 km od startu, po silnici plných tunelů a zatáček, a to pár minut jízdy zabere.
Rychle ještě opravujeme preventivní tejpování na kotnících a vyrážíme. Jen s pěti minutovým zpožděním oproti plánu. Jo, a jen tak na okraj, bolí mne břicho.
Řežu zatáčky, ve vesnici Forno di Zoldo jsme patnáct minut před startem. Takže v pohodě. Nebo ne?
Ne. Dopravu pořadatelé zastavili na začátku městečka, přes 2 kilometry od startu. Tak budu asi muset běžet na start. Stihnu to? Naštěstí jel okolo mikrobus, který svážel ze záchytných parkovišť závodníky na start. Náhoda jak sviňa, kdybych byl sprostý, řekl bych z prdele klika.
Ještě pár metrů, přelézt bariéry a jsem na startu. Je 4:57. Jsem na konci davu běžců. Ani jsem se nestihl rozloučit se ženou. Deset, devět, .., tre, due, uno. Start! Go! Závod Dolomiti Extreme Trail začal.
Jdeme na to. Go!
Start ze zadních pozic, rovná se nepřepálený začátek. Beru vše pozitivně, zatím. Břicho pořad nějak bolí, ale dá se to. Běžíme vesnicí, snažím se dostat trochu více dopředu, ale vůbec nevím o kolik, ale běží to, běžím a jde se dál. První kilometr, druhý, třetí. A jsme v lese. Pomalu stoupáme, jde to dobře.
Na šestém kilometru se připojují další delší trasy, které měly noční start. Přibývá lidí a stezka se začíná zužovat. Noc se nedá běžet, ani předbíhat, terén je těžší a těžší. Jde se v hadu, tempo nula. Místy i stojíme.
Tajně jsem doufal, ještě před odjezdem z domova, v čas pod deset hodin. Měl jsem tento cíl v hlavě. Nyní se začal rozpouštět, jak pára nad hrncem.
Had běžců se plouží po stezkách, a mne to najednou jako přestane bavit. Blbý pocity, i koleno se v kopci místy ozve. Sakra. Had běžců se vine dál a výš. Přijdu si strašně zoufalý. (Docela jsem zvědavý, až se podívám na video, co jsem si říkal do kamery). Závod se mění v čistou turistiku.
Popojedeme ale v čase a po trase, dost bylo trápení.
Je tu první občerstvovačka. Dva stany, čtyři lidi na obsluhu a desítky až stovky závodníků (na naší trase startovalo 500 lidí). Přecpáno. Procpu se davem, doleji si zásoby vody a jdu dál.
Naštěstí se dav pomalu rozplývá a řídne, stezka je průchodnější, vše jde najednou rychleji.
K mému překvapení, koleno nezlobí, jako by bylo vše najednou v pořádku. Beru si druhý gel, tentokrát Maurten, a přestává mne i zlobit břicho. Zázrak. Nevím, asi jsem se jen uklidnil. Ale ten Maurten mi fakt podobně funguje, uklidňuje břicho.
Situace se postupně mění, tělo si vzpomíná na natrénované kilometry a kopce. Najednou to běží. Kilometry přibývají. Občerstvovačky už jsou skvělé, všude vládne skvělá nálada, lidi jsou strašně milý a příjemní.
Jen počasí nám nepřeje. Tedy vlastně přeje nebo lépe řečeno nepřeje. Takže jak vlastně Michale?
Přeje, protože není úplně vedro, ale je příjemně, snesitelně. Nepřeje, protože vrcholky kopců jsou v mracích, výhledy jsou nic moc a pořadatele upravili trasu. Nejdeme na nejvyšší bod trasy u Monte Civeta, ale místo toho sbíháme do údolí k Pecolu. Stezka tam nahoře není prý bezpečná. Ale o výškové metry nepřijdeme, o to už se pořadatelé postarali.
Překvapivě to jde stále dobře, kde se dá běžet, běžím, do kopců to také ještě pořád jde. Asi ten pomalejší úvod byl k něčemu dobrý.
Po seběhu po sjezdovce z Cima dei Viai – Cima Fertazza (2101 m) se trasa stáčí zpět k cíli. Na mapě to už vypadá profilově snadnější a doufám, že tam někde ještě naberu nějaký čas.
V prvním další výstupu si uvědomím, že bych si neměl nic nalhávat. Ne, rozhodně už nezrychlím. Přesto jdu tak nějak stále dál. Ať žije indiánský běh.
U Rifugio Passo Staulanza skvělá občerstvovačka. Následuje úsek pod úpatím Monte Pelmo, vrchol taky bohužel v mracích, ale na stezce teplota stoupá.
Na poslední občerstvovačce podávám ženě zprávu, že se blížím. Před námi je přeci jen poslední kopec. Kluci sice říkali, že dokáže ke konci toho všeho snažení pěkně štípnout. Ale.
Tvl. Nejen štípnout i pěkně bolet. Nahoře byl nádherný výhled, ale ani seběh nebyl zadarmo. Cestou nahoru dostaly nohy zabrat, vypotil jsem poslední kapky potu, o kterých jsem si myslel, že už jsem je dávno vypotil. Nahoře na kopci se pokochal výhledy a spustil se dolů. Au, sakra, tady se nedá nikde odpočinout. Když si chceš při běhu odpočinout, dělej, že si chceš zavázat tkaničky nebo začni fotit a hlasitě žasnout nad tou krásou okolo anebo se jdi vyčůrat. V jedné zákrutě stezky jsem se šel vyčůrat.
Ten seběh byl nekonečný, ale podařilo se mi i pár lidí předběhnout.
Městečka v údolí jsou nadohled. Casal, Bragarezza, Dozza, Pieve di Zoldo a nakonec cílové Forno di Zoldo.
Cíl
Už slyším hluk z cílového prostoru. Běžím mezi domy. Všichni fandí, nálada je skvělá, atmosféra báječná. Prudká zatáčka, vracečka na levou ruku a je tu cílová rovinka. Běžkyni z kratší trasy, která dobíhá do cíle těsně přede mnou, nechám v klidu před sebou, a protínám cílovou čáru.
Jooo, je to tam a dokázal jsem to! Než jsem se nadál, mám na krku i finišerskou medaili. Už se objímám se ženou. Dojetím nemůžu ani mluvit. Fakt je to silný, nádherné cílové emoce. Husina na kůži. Časově je to za necelých jedenáct hodin. Více zatím neřeším. Mám ohromnou radost.
Cílové fotky, cílové jídlo a suneme se k autu. Do kamery nahrávám své hodnocení. Když píšu tyto řádky, ještě jsem to neviděl, se stříháním videa si dávám na čas, ale vybavuji si, že jsem moc spokojeně nezněl. Nevím, co mne to popadlo, moc jsem chtěl těch deset hodin. Možná? Vůbec nevím.
Již po pár desítkách minut, kdy jsem se i koukl na výsledky, kdy se mi vše rozleželo v hlavě, kdy jsem se na pokoji pořádně najedl a napil, se vše hlavě srovnalo.
Dosáhl jsem skvělého výsledku, ten závod byl opravdu těžký, jsem hrozně šťastný, že jsem to dokončil. Žádných deset hodin, ale dokončil jsem TO, neskutečně si TO užil, proběhl jsem kopce v Dolomitech a byl sakramensky dobrej. Hele, já byl 155 místě z pěti set. To je neskutečný masakr.
A pak jsme ráno sbalili kufry, došli nakoupit pár dobrůtek do krásně zásobeného supermarketu a vyrazili na cestu domů.
p.s. byl to opravdu krásný, ale těžký závod. Nebo to je obráceně, je to těžký, ale krásný závod? Každopádně Dolomity jsou nádherné.
Dolomiti Extreme Trail 55 K
Mohlo by se hodit – moje tipy na vybavení pro trailové běhání
Doporučuji, osobně vyzkoušeno: www.trailpoint.cz
Trailpoint, běžecká speciálka: boty, oblečení, doplňky. Využijte slevový kupón ⇒S kódem „KUDRNA5“ máte slevu 5% a to platí i na věci v akci nebo ve slevách.
