„Hanči! Hanči, je konec!“ volá do vichřice a hustého sněžení Dr. Vajna, kontrolor závodu u Violíku. Bohumil Hanč, přes silný vítr, jeho volání neslyší. Ač promrzlý, uhání dál, směrem k Harrachovým kamenům.

Je 11,52 hod. 24. března 1913, Velikonoční pondělí. VIII. Ročník mezinárodního závodu na 50 km běhu na lyžích jde do svého tragického vyvrcholení.

Ten příběh zná snad každý, kdo vystoupil na vrcholy Krkonoš. Velká Mohyla Hanče a Vrbaty, nedaleko od Vrbatovi boudy, je tichou připomínkou toho, co se tenkrát stalo o Velikonocích, kdy vyhasly dva lidské životy a zrodila se legenda. Přes svět přešly dvě války. Na Hanče s Vrbatou se nezapomnělo, ale následná komunistická moc a propaganda u nás, si jejich příběh upravila po svém a jeden z hrdinů tohoto příběhu upadl v nemilost a zapomnění.

Rád bych si vše připomněl, spolu s vámi, milý čtenáři. Koukneme na filmy, projdeme se po trase závodu, a přitom si připomeneme to nejdůležitější z celého příběhu.

Klapka: Po stopách Hanči a Vrbaty, poprvé! Akce!

Filmy

Já osobně jsem ten příběh prvně slyšel v dětství od svého otce, kdy jsme spolu byli u Mohyly a také spolu koukali na černobílý film Synové hor (1956). On mi o tom vyprávěl. Později jsem si ho vždy připomněl, když jsem byl na cestách po hřebenech Krkonoš.

V dětství, za socialismu, jsme znali jen jednu verzi, i když otec již něco naznačoval, podle knihy Synové hor Františka Kožíka a filmu, kde hlavní roli Bohumila Hanče hrál Josef Bek a jeho přítele Václava Vrbatu hrál Jiří Vala. Kniha a film realitu dost upravily, s ohledem na tehdejší propagandu padesátých let, kdy film vznikl. Kdyby nebyl černobílý, ale barevný, tak až na tragický závěr, by to mohl být, s nadsázkou řečeno, další díl Anděla na horách.

Přehnané zdůrazňování češství nebo vykořisťovatel v podobě obchodníka s látkami jsou poplatné komunistické ideologii. Nepřidalo tomu ani karikaturní ztvárnění pana řídícího Buchara nebo lyžaře Feistauera, kterého hraje Miloš Nesvadba. Navíc film úplně opomíjí důležitou roli Emericha Ratha.

V dětství mě ale tyto věci nezajímaly, okouzlilo mě to ztvárnění dramatu při lyžařském závodě. Zasněžené hory. Viděl jsem v televizi místa, které jsem sám znal.

Později, kdy jsem již o celé historii tohoto dramatu věděl více, jsem zhlédl film ještě několikrát, naposledy jsem si ho připomenul teď v březnu, kdy jsem psal tento článek a kdy se chystá premiéra nového filmu o tomto legendárním příběhu. Z filmu Synové hor, i když se odehrává před první světovou válkou v roce 1913, „stříká“ komoušská propaganda proudem. Zajímavostí je, že režisér filmu Čeněk Duba, za normalizace v roce 1971 emigroval do Švýcarska.

O to více se těším na nový film Poslední závod, který by měl ten příběh ukázat v pravdivém světle. Premiéra se chystá symbolicky na 24. března, na dne, kdy si připomínáme tento závod a vzpomínáme na tragédii Hanče a Vrbaty, dvou přátel, horalů a sokolů.

Synové hor

Československo, 1956, 96 min

  • Režie: Čeněk Duba
  • Scénář: František Kožík, Čeněk Duba
  • Kamera: Josef Střecha
  • Hudba: Jiří Šust
  • Hrají: Josef Bek, Svatava Hubeňáková, Jiří Vala, Jaroslav Vojta, Vladimír Řepa, Miloš Nesvadba, Miroslav Polach, Jaroslav Rozsíval,…

 

Odkaz na film v databázi CSFD.cz

Poslední závod

Česko, 2022, 100 min

  • Režie: Tomáš Hodan
  • Scénář: Tomáš Hodan
  • Kamera: Jan Baset Střítežský
  • Hudba: Jakub Kudláč
  • Hrají: Kryštof Hádek, Judit Bárdos, Marek Adamczyk, Oldřich Kaiser, Vladimír Pokorný, Vladimír Javorský, Jan Hájek, Jaroslav Plesl, Jan Nedbal, 

 

Odkaz na film v databázi CSFD.cz

Trasa závodu

Start závodu, VIII. Ročníku mezinárodního závodu na 50 km běhu na lyžích, který se konal 24.3.1913, byl u Labské boudy. Trasa byla rozdělena na tři kola. První dvě kola vedla přes Martinovu boudu, na Velký Šišák a dál na Sněžné jámy, okolo Violíku na Tvarožník a dál k Nové Slezské boudě, odtud zpět na Voseckou boudu a znovu pod Violík. Dolů k Pramenu Labe a dál k Harrachovým kamenům a zpět Labskou. Třetí okruh, měl být kratší, z Labské nahoru přímo na Sněžné jámy a Violík. Dál na Harrachovy kameny a již ne zpět k Labské, ale přes Zlaté návrší dolů k cíli na Mísečné boudě.

Zdroj: Foto – Archiv Krkonošského muzea v Jilemnici

p

Mísečná bouda, tehdejší největší bouda v oblasti Horních Míseček, stála asi 200 metrů východním směrem od dnešní Jilemnické boudy. Mísečná bouda patřila vdově Karolíně Rennerové, měla 24 pokojů s 54 lůžky a velkou noclehárnou.

V roce 1940 do základů vyhořela.

zdroj: Historie Krkonošských bud, Martin Bartoš, 2021

Na trase

Já sám jsem chtěl již několikrát trasu tehdejšího závodu proběhnout. A jelikož miluji trailové běhání, zvolil jsem pozdní letní termín (4.9.21), hezké počasí na začátku září mi přálo.

Auto jsem zaparkoval na Horních Mísečkách a po žluté jsem se vydal na hřebeny k Mohyle Hanče a Vrbaty.

Hanč vyrazil na start závodu již v neděli, šel pěšky ze svého domku v Hrabačově, části Jilemnice, kde žil se svou ženou. A spolu ostatními závodníky přespával na Labské boudě.

Já jsem si jeho domek také v létě prohlédl. Při jedné s cyklo výprav jsem jel záměrně okolo. Domek je ale možné si prohlédnout pouze zvenčí. Slouží současnému majiteli jako chalupa, není veřejnosti přístupný, je zde pouze informační tabule.

Od Mohyly Hanče a Vrbaty je rozhled na louky v okolí Labské boudy a krásné výhledy na Vysoké kolo, Violík nebo Harrachovy kameny, je vidět i černá silueta chaty Szrenica, která mi sloužila za otočku, ale původní trasa vedla níže k Nové Slezské boudě (Hala Szrenicka), která je o kilometr dále. Trasa závodu jak na dlani.

 

Od Mohyly jsem běžel okolo Pančavského vodopádu k Labské boudě, a dál na Martinovku, do Černého sedla a přes Velký Šišák k Sněžným jámám. A dál po červené hřebenovce, okolo Violíku, Tvarožníku až na Szrenici.

Zde jsem udělal v okolí Szrenice a Vosecké boudy udělal velké zjednodušení, jedna díky své chybě při nedostatečné rešerši trasy před během a tak zaměnil ty dvě polské chaty. A také díky tomu, že v zimě, a hlavně historicky, se chodilo po jiných trasách, než je dovoleno přes léto.

Původní trasa závodu, v této časti, vedla z Tvarožníku až k Nové Slezské boudě a odtud zpět k Vosecké a zpět na Tvarožník, pod Violík a dolů k pramenům Labe.

Já běžel na Szrenici, na Voseckou a z Vosecké již ne k Violíku, ale po zelené na Labskou louku. A přes rozcestí U Čtyř pánů až k rozcestí U Růženčiny zahrádky. Zde odbočka směr Harrachovy kameny a zpět k Mohyle. Tento okruh měřil 19 km. Velmi podobný okruh tvořil první dvě části legendárního závodu.

Tolik k mému běhání ( mapku z trasou najdete na konci článku ) a rychle zpět do minulosti za Hančem, Vrbatou a lyžníky.

 

Start u Labské boudy

Závodníci rychlostního závodu odstartovaly 7:10 od Labské boudy. Na startu rychlostního závodu je 6 lyžařů:

  • Bohumil Hanč
  • Oswald Bartel
  • Josef Feistauer
  • Josef Scheiner
  • Karel Jarolímek
  • Emerich Rath

Startovalo se velmi hezkého počasí, hned ráno bylo slunečno a 8 stupňů, podle toho také závodníci byli ustrojení jen do košil, jeli bez čepic a rukavic.

Na paralelní turistický závod vyrazilo hned posléze devět lyžařů. Rychlostní a paralelní? Jaký je v nich rozdíl? Předcházející ročníky měly velmi podobný formát: Většina trasy se jela pohromadě a závodilo se až na posledních cca deseti kilometrech. Osmý ročník byl poprvé rozdělen na rychlostní a na turistický závod.

V první kole se ze začátku pořadí rychle mění, na čele se střídají Jarolímek, Bartel a Hanč. U Violíku při průjezdu směrem k prameni Labe jde do vedení Hanč. Už navždy … .

Start za sluníčka, ale počasí se ryhcle mění

Také počasí se rychle mění. V osm začíná pršet, v devět začíná sněžit a výrazně se ochladilo, v 10:20 došlo k dalšímu zhoršení, přichází silná vichřice a husté sněžení.

Se změnami počasí řídne i závodní pole. V prvním kole vzdávají kvůli odřeninám Rath a Jarolímek, ve druhém postupně končí Bartel, Feistauer a Scheiner. Hanč na trase závodu sám. Mezi tím se vrací na Labskou boudy i skupina lyžařů, kteří jeli turistický závod.

Je 11:52, u kontroly u Violíku Vladimír Vaina na Hanče volá a snaží se ho zastavit. Hanč ho pořádně neslyší, mávne rukou a žene se dál, navzdory vichřici a sněžení. To bylo naposledy, co ho někdo viděl.

Je 13:15 z Labské boudy vyjíždí Rath, Jarolímek a Fischer hledat Hanče, každý trochu jiným směrem. Za půl hodiny Rath Hanče nachází, leží nedaleko Zlatého návrší, je vyčerpaný, ale stále žije. Sundal mu lyže a snaží se ho odtáhnut k Labské boudě, ale po půl kilometru i jemu dochází síly. Musí se vrátit pro pomoc do Labské boudy, sám Hanče není schopen odtáhnout.

Na saních pak dopravují Hanče do boudy, kde jsou ale pokusy o jeho záchranu marné. Hanč umírá, byl silně podchlazen a vyčerpán, jeho srdce již takovou zátěž nevydrželo.

Labská bouda

Jedna z nejznámějších krkonošských bud. První zmínka o boudě u Labského vodopádu, nebo v tomto případě spíše o chatrči, je z roku 1830. Ta stále o trochu níže než současná stavba. O pár let později byla postavena nová bouda, na současném místě.  Velký rozvoj nastává po roce 1877, kdy Labskou boudu do svého vlastnictví získal hrabě Harrach a pronajal ji Lambertu Erlebachovi, ten boudu postupně několikrát přestavoval a zvětšoval. V roce 1905 zde bylo už 42 pokojů.

Po první světové válce byla, jako většina majetku hraběte Harracha, vyvlastněna.

  1. listopadu 1965 bouda do základů vyhořela. V roce 1969 začala stavba současného betonového monstra. Slavnostně bylo otevřeno 15.11.1975.

zdroj: Historie Krkonošských bud, Martin Bartoš, 2021

Na obrázku Labská bouda v létě roku 1915

Václav Vrbata, druhá oběť

Ale co se dělo na vrcholcích Krkonoš mezi 11:52, kdy byl Hanč u Violíku, a 13:45, kdy Hanče našel Rath? Kde vzal Hanč kabát a čepici, ve kterých ho nešli? Jel přeci jen v košili, ne?

Na to bohužel již nikdo nedá plnou odpověď, zde je jen místo pro dedukce a dohady. Hory si berou druhou oběť.

Václav Vrbata, Hančův přítel a sokolský činovník. Jeho tělo bylo nalezeno pozdě odpoledne, ale až druhý den ho identifikuje jeho bratr.

Hanč pozval Vrbatu na závod. Vrbata vychází ze své chalupy v Mříčné ráno, po páté. Cestou se stavuje v myslivně na Rezku, dál o jeho pohybu není zpráv. Prý ho viděl nějaký horal okolo třetí hodiny u Zlatého návrší. To jsou známé indicie. Co se tedy stalo?

Pravděpodobně to mohlo být takto: Vrbata nachází Hanče, vyčerpaného a ležícího ve sněhu. Půjčuje mu svůj kabát a čepici a snaží se najít pomoc. To se mu ale ve vichřici nedaří, sám bloudí. Mezi tím se mine s Rathem, který sundává Hančovi lyže a táhne ho směrem k Labské boudě. Vrbata později nachází jen Hančovi lyže a snaží se Hanče najít. Pátrá v kruhu okolo, sám nakonec vysílen a silně podchlazen padá u Hančových lyžích a umírá.

Možná je také verze, že Vrbata se Hančem potká už někde u Harrachových kamenů, dává mu svůj kabát a čepici, a jde po jeho stopách. V silné vichřici sám dost trpí, později nachází jen Hančovi lyže a snaží se Hanče najít. Pátrá v kruhu okolo, sám nakonec vysílen a silně podchlazen padá a umírá.

Počasí na horách může být velmi kruté

Vichřice, to Velikonoční pondělí roku 1913, řádila na vrcholcích Krkonoš neuvěřitelnou silou a husté sněžení snížilo viditelnost na minimum. Nelze se pak divit, že za krásného počasí, kdy je v oblasti okolo Labské boudy, vše krásně skoro na dosah, se najednou lidi míjí, bloudí a umírají. Hory dokážou být někdy velmi kruté.

Sám jsem zažil pár rychlých změn počasí na horách, a to i přímo v těchto místech Krkonoš, kde se odehrál příběh Hanče a Vrbaty. Naštěstí ale jen v létě, kdy se sice strhla velmi prudká bouře, ale stále byla určitá viditelnost. Navíc dnes je po Krkonoších velmi hustá síť značení, výborně fungující Horská služba. V posledních letech s navigací a pomocí při nesnázích dost pomáhají různé mobilní aplikace, jako jsou Záchranka nebo mapy.cz.

Vždy si vzpomenu na historku, nyní již čtvrtstoletí starou, kdy jsme se s partou kamarádů běželi, po kamenitém horském chodníku, schovat se do Vosecké boudy. Krásný letní den, minimum vybavení i oblečení. Dobrý, dobrý, to přejde, a najednou z toho byla pořádná bouřka a pěkný lijavec. Bylo to hodně rychlé. Když to přešlo, pokračovali jsme dál do Harrachova, kde jsme měli auta a jeli se ohřát a dosušit na chalupu. Rádi si na to, při společných setkáních, připomeneme. Velmi nepříjemná zkušenost, ale jak říkám, to bylo v létě … .

Bohumil Hanč

Bohumil Hanč (19. listopadu 1886 na Benecku – 24. března 1913 Labská bouda v Krkonoších), sportovec, sokol, úspěšný český lyžař na počátku dvacátého století. Krom jiných závodů, v letech 1907-1909 vyhrál třikrát po sobě Mistrovství zemí Koruny České v běhu na lyžích na 50 km.

Živil se jako tkadlec a zedník. Po vojenské službě v Sarajevu, se oženil a se ženou Slávkou žili v domku v Jilemnici (část Hrabačov), čekali syna Bohumila. Jeho narození se bohužel již nedožil. 

Václav Vrbata

Václav Vrbata (11. října 1885, Kruh (okres Semily) – 24. března 1913, Vrbatovo návrší v Krkonoších), Hančův přítel, horal, sokol. S Hančem se znal ze Sokola a ještě více se spřátelili na vojenské službě v Sarajevu.

Emerich Rath

Tohoto pražského Němce a výborného sportovce, komunistická propaganda a režim úplně zničil. Rath  (5. listopadu 1883Praha – 21. prosince 1962Broumov)  byl všestranný sportovec. Boxoval ( byl mistrem Německa v těžké váze v roce 1912 ). Byl skvělý běžec, v letech 1908 a 1912 reprezentoval Rakousko na olympijských hrách v maratonu, za Česko nastoupil na Mistrovství Evropy v hokeji v roce 1914, několikrát u nás vyhrál závody mezi kajakáři. A samozřejmě výborně jezdil na lyžích.

 

Za války se nehlásil k Německu, naopak pomáhal při skrývání Židů. Po válce si v Praze otevřel obchod se sportovním vybavení a vybavením pro trempink. Vše se po roce 1948 a komunistickém puči obrátilo. Dokonce za propagaci amerikanismu a západního stylu života skončil na rok ve vězení.

Později se živil jako pomocník na stavbách a metař. Přišel o veškerý majetek, umírá v roce 1962 v domově důchodců, kam ho komunistický režim „umístil“.

Emerich Rath byl Hančův velký přítel, velmi dobře se znali, často se potkávali, nejen na lyžařských závodech. A byl to právě Rath, který se snažil vyčerpaného Hanče donést na Labskou boudu.

Emerichu Rathovi se až v posledních letech, kdy si lidé znovu připomínají tuto krkonošskou tragédii, dostalo uznání. V roce 2004 udělil Klub pro Fair play při Českém olympijském výboru Emerichu Rathovi zvláštní cenu In memoriam.

S příběhem Hanče a Vrbaty a můžeme říci i s počátky lyžování v Čechách jsou spjaté osudy dalších zapálených sportovců, horalů a milovníků hor.

Jan Buchar

Určitě každý z vás viděl film Krakonoš a lyžníci. Role pana učitele, kterého hrál Ondřej Havelka, byla inspirována právě Janem Bucharem, učitelem z Dolních Štěpanic a jedním ze zakladatelů spolku SKI v Jilemnici a Výrazně se podílel na vzniku Svazu českých lyžařů, který byl založen 21. listopadu 1903 v Jablonci nad Jizerou. Byl první předseda prvního národního lyžařského svazu na světě – Svazu lyžařů v Království Českém. Svaz vedl od jeho založení v roce 1903 do roku 1907, kdy jej v této pozici vystřídal jeho přítel Josef Rössler Ořovský.

Velký propagátor turistiky, lyžování a Krkonoš. A skutečně, stejně jako ve filmu Krakonoš a lyžníci, patřil k prvním lyžařům v Krkonoších, přátelil se s lesníky, kteří jako první v Krkonoších měli ski, pořádal přednášky a výlety po horách.

Kamil Vladislav Muttich

Další zajímavou osobností, která je spjata z Krkonoši a závodem, při němž Hanč zahynul, je akademický malíř Kamil Vladislav Muttich.

Při závodě byl jedním z kontrolorů, byl otočce na Nové slezské boudě. Je dílo si slouží v Krkonoších až do dnešních dní. Je totiž autorem krkonošského hřebenového značení, takzvaných němých značek. Ty jsou v Krkonoších od roku 1923.

Vladimír Záboj Vaina a Horská služba

Byl to právě dr. Vaina, který volal na Hanče u Violíku, ať zastaví, že už jede sám.

Vaina měl pak velký podíl na vytvoření funkční horské služby v Krkonoších. před zimou 1934 byl v Krkonoších vytvořen samostatný záchranný sbor o šesti oddílech (oddíl hasičů, oddíl učitelů lyžování a sportovní oddíly). 12. května 1935 byla založena jednotná organizace Horské služby v Krkonoších. Pro účely pomoci turistům bylo postaveno prvních pět stanic první pomoci. Jakožto vrchlabský okresní hejtman, jím byl jmenován právě Vladimír Záboj Vaina.

Na počest činu Václava Vrbaty, kdy poskytl Hančovi svůj kabát, i když věděl, že ohrožuje zároveň svůj život, je 24. březen slaven jako Den Horské služby v ČR.

Stálou připomínkou tragické smrti Hanče a Vrbaty jsou Mohyla Hanče a Vrbaty a Hančův pomník.

Mohyla Hanče a Vrbaty

Mohyla byla postavena na počest Mistra Bohumila Hanče a jeho přítele Václava Vrbaty

Mohylu vybudovali členové Českého krkonošského spolku SKI Jilemnice a Českého Ski klubu Hradec Králové v roce 1925. Za války byla poškozena a znovu opravena v roce 1947. V létě roku 2012 byla Mohyla opravena lyžaři Čks Ski Jilemnice, vedenými Vlastimilem Mendřickým, za podpory KRNAP Vrchlabí a firmy Kampa Jilemnice.

Zdroj: krkonossky.denik.cz

Mohyla je přibližně v místech, kde zemřel Václav Vrbata. Leží ve výšce 1412 m, nedaleko od Vrbatovy boudy. To svádí často také k otázce: Proč se Hanč a Vrbata neschovali právě na této boudě. V té době zde ale žádná bouda bohužel nebyla. Vrbatova bouda byla postavena až v roce 1964 a byla pojmenována na památku Václava Vrbaty.

(zdroj: www.krakonosuvsen.cz/vrbatova_bouda.html)

Pomník mistra Hanče

Hančův pomník najdete na cestě od Vrbatovy boudy směrem k Labské, nedaleko Pančavského vodopádu, na tzv. Bucharově cestě.

Je přibližně v místech, kde Rath posadil Hanče k tyči a sám rychle běžel pro pomoc na Labskou boudu.

Původní pomník vybudoval právě Emerich Rath na památku svého přítele Bohumila Hanče, hned po tragické události. Později byl pomník přestavěn do dnešní podoby.

Síň slávy českého lyžování

Síň slávy českého lyžování byla otevřena v rámci oslav 100. výročí založení Českého svazu lyžařů.

V sekci zakladatelů jsou z našeho příběhu Síni slávy Bohumil Hanč, Václav Vrbata, Emerich Rath a Karel Jarolímek. V sekci předsedů je Jan Buchar a Josef Scheiner.

Kompletní aktuální složení Síně slávy českého lyžování najdete na webu: www.czech-ski.com/o-nas/sin-slavy

Vzpomínka a poděkování

Rád bych věnoval tichou vzpomínku na Hanče, Vrbatu a další, kteří našli věčný pokoj na horách. A uctil jejich památku. Zároveň chci poděkovat všem, kteří se starají o turisty na horách, spravují horské chodníky a stezky a starají se o naši bezpečnost. Zvláštní díky všem členům Horské služby, současným, minulým i těm, kteří se na to chystají.

Záznam mojí letní trasy

Knihy

Drama na Zlatém návrší

Miroslav Rampa

  • Vydáno: 1993, Vega (Hradec Králové)
  • Počet stran: 88

Anotace: Dokumentární reportáž o mezinárodním lyžařském závodě v Krkonoších v roce 1913, kdy za zvláštních okolností zahynul nejlepší závodník Bohumil Hanč a jeho přítel Václav Vrbata. Kniha je doplněna archivními fotografiemi a dokumenty.

Historie krkonošských bud

Martin Bartoš

  • Rok, 2021
  • nakladatelství Green Mango
  • počet stran: 264
  • Kde koupit: eshop.krnap.cz

Anotace: Horské boudy neodmyslitelně dotvářejí kolorit krkonošské krajiny. Právě vychází 3. aktualizované vydání úspěšné knihy Historie krkonošských bud, která vám představuje čtyři desítky těch nejznámějších z nich. V knize najdete příběhy jednotlivých bud a více než 300 dobových fotografií.

Kdo to tady vše píše:

Michal Kudrna, běhám po stezkách, nejčastěji v Českém ráji a v Krkonoších. Píšu, občas něco vyfotím nebo sestříhám.  Osobní motto: Více poznat, více zažít.

Něco pro inspiraci & motivaci: Moje vybavení | Moje závody | Moje knihy

Díky, že to zde čtete.

Pin It on Pinterest

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Snažíme se poskytovat služby v co nejvyšší kvalitě, proto naše stránky využívají technologii cookies. Většina internetových prohlížečů je automaticky nastavena tak, aby byly soubory cookies příjímány. Změnu můžete provést v nastavení svého prohlížeče.

Zavřít