Cestopis: Dovolená a běhání po Chorvatsku

22. 7. 2023

Nástup do apartmánu máme v neděli po poledni, není tedy kam spěchat. Je třeba si dovolenou pořádně užít, a to i včetně cesty. Žádný stres, jen pohoda a zábava. Titulky ze sobotních vydání internetových deníků hovořily jasně.

  • Chorvatsko a dovolena aktuálně: Pozor na kolony, které přepadly na cestě první turisty

  • Pozor při cestě do Chorvatska. Ve Slovinsku vás zpomalí zácpy

  • Nejhorší situace byla v sobotu asi v Chorvatsku, kde se tvořily už během odpoledne hodinové fronty hned na několika místech, tedy u města Záhřeb, Karlovac a u Zadaru.

  • Cesta k moři se může protáhnout. Na dálnicích v Rakousku a Slovinsku se tvoří kolony.

Někde se tvořily kolony, a někde ty kolony dokonce turisty přepadly. Děs a hrůza co se dnes na těch silnicích děje, a to ani nezmiňuji nevraživost mezi motoristy a cyklisty.

„Nestarejte se o výkopy na silnici a užijte si cestu.“
(Babs Hoffman)




Pojďme na malý cestopis z letošní dovolené. V zemi, kam vyjíždí deseti tisíce až sta tisíce Čechů. Ano, jedeme do Chorvatska.

My se ale vydali na cestu za pohodou, a naopak se snahou vyhnout se davům. V klidu si přečíst knížku, užít si společné chvíle, vykoupat se v moři, něco poznat.

Velkým cílem bylo navštívit místo, kde se točily v šedesátkách minulého století, slavné westerny o Vinnetouovi. Konkrétně šlo o kaňon řeky Zrmanja a vidět filmový Nugget-tsil, který se tyčí nad tím.

Druhým, mým osobním cílem bylo něco o dovelené také naběhat. Nově běhám podle plánu a nechtěl jsem hned to po týdnu přerušit. Při vybírání místa ubytování, které si vzala na starost má žena, jsem si dal navíc podmínku: Mít nějaký kopec za barákem.

Jak to vše dopadlo? Povedlo se to dát bez davů? A co to běhání? Jak se běhalo v horku u moře? Byl za barákem vysněný kopec? Byl Vinnetou doma?

Cesta

My jsme nikam nespěchali a vyrazili na svou dlouhou pouť až v noci ze soboty na neděli.

„Trochu se prospíme, v staneme v půlnoci, a tak v jednu vyrazíme.“

„Jo, dobrý plán.“

Plán dobrý, ale vyrazili jsme až ve dvě. Hodina zpoždění hned na startu. Nakonec se ukázalo, že vůbec ničemu nevadila. Když je dovolená, tak by hodina sem, hodina tam, neměla vadit, ne? Hlavně, že jsou zabalené řízky na cestu. Doma tuto, ne úplně zdravou pochoutku na prskajícím oleji moc neděláme, ale dlouhá cesta si zaslouží trochu výkyvu se zaběhnutých zvyklostí. Samozřejmě také nechyběla krabička s několika kousky štrúdlu.

Dálniční známky a poplatky máme dopředu zařízené, pojištění zaplacené, další info a plány budeme řešit na místě. Cesta po navigační stránce není až tak složitá. Což se ostatně později ukázalo. Menší dobrodružství nás čekalo až po sjezdu z chorvatské dálnice, pár kilometrů od ubytování.

Sjíždět do údolí, kde budeme bydlet, po úzké klikaté silničce byl zážitek. Naštěstí jsme žádné auto jedoucí proti nepotkali a brzdy vše zvládly.

Ceny dálničních poplatků pro celou cestu do Chorvatska si projděte zde > www.sportigo.cz/cesta-do-chorvatska-jake-jsou-dalnicni-poplatky/

Kolony jsme po cestě tam neměli, jen trochu více provozu bylo v okolí Záhřebu. Cestou jsme tak po rozednění, mohli obdivovat krásnou krajinu, zejména kopce v Chorvatsku byly nádherné. Například masiv Velebit je překrásný.

Velebit

Velebit je vápencové pohoří ležící u chorvatského pobřeží Jaderského moře severně od přístavu Zadar. Je součástí dinárského systému. Pohoří má tvar mohutné hradby táhnoucí se ve směru severozápad – jihovýchod, tedy rovnoběžně s pobřežím.

Cestou jsme obdivovali ještě jednu věc, chorvatskou dálnici, respektive to množství tunelů, kterými provrtali Chorvati všechny ty kopce a hory na cestě. Nechci být nějaký sebemrskač, ale u nás by se to asi nikdy nepostavilo. To muselo spolknout hrozných peněz. Asi umí správně využívat evropské dotace. Ale také je třeba říct, že si to nechají dobře zaplatit. Chorvatské mýto docela provětrá peněženku.

Výhled z odpočívadla u Skradinu
Výhled z odpočívadla u Skradinu, most Krka

Den 1

Příjezd, ubytování v útulném apartmánu (Apartments Ivana-Gustirna), vybalení, první káva a plány na první běh. Ano, běžecké vybavení mám s sebou, troje běžecké boty se vešly v pohodě do auta, je třeba se stále udržovat v pohybu.

Žena zahájila relax a četbu, já s podvečerem vybíhám prozkoumat okolí a omrknout zdejší pláže. I když je lehce po šesté, teplo je velké, na pláži se stále povaluje mnoho plavců, kteří chytají poslední nedělní sluneční paprsky. V tréninkovém plánu mám delší běh, tak to beru ještě přes jeden kopec do dalšího městečka.

Kochám se výhledy a zapadajícím sluncem.

Jaj, to se rychle setmělo. Čelovku mám také sebou na dovolené, ale je dobře uložená v kufru. Nakonec se vracím za tmy. Ale prvotní průzkum během dopadl na výbornou. (Strava zde)

Městečko Marina je pěkné, pláž příjemná, kopce v okolí jsou pro běžce pěkně výživné.

Pozdní večeře a bzzzz a bzzzz. Sakra, rychle z balkonu dovnitř a vše pozavírat. Komáři útočí. Bohužel, na bíle omítce v pokoji již krásně kontrastuje několik siluet těchto nepříjemných bzučilů. A že dokáží nepříjemně bzučet u ucha, dokazují ti, co přežily všechny naše útoky polštářem, po celou noc.

Chorvatsko, Marina
Marina, Chorvatsko

Den 2

Pondělí ráno je krásné. Taky jak jinak, když je člověk na dovolené, nemusí nikam spěchat a po snídani se může v klidu natáhnout a přečíst pár stránek v čerstvě rozečtené knížky.

Vyrážíme také na první výlet a dočerpat prázdnou nádrž v autě. V Mikulově jsme nabrali plnou a akorát to vydrželo. Při dojezdu k benzínce, cca deset km od ubytování, ve městě Trogir, se pár set metrů před ní, rozsvítí upozornění, že už je čas něco do nádrže dočepovat. Bereme plnou, Natural 95 1 litr za 1,40 euro, celkem solidní cena, co?

Cena benzínu

Ceny benzínu Natural 95 v Chorvatsku byly u dálnice většinou, co jsem tak koukal a jednou i doplňoval při zpáteční cestě, 1,44 euro/1 litr. Ve Slovinsku a v Rakousku okolo 1,7-1,8 euro/litr.

Trogir, Chrovatsko

Trogir Old Town

S plnou nádrží už jsem zase trochu klidnější, vyhledáme parkoviště a vyrážíme na prohlídku místního přístavu a starého města. Trogirské staré městě Trogir Old Town je památka Světového dědictví UNESCO. A když se budeme, jak už na začátek naznačil, stále motat okolo Vinnetou, tak i Trogir si ve filmu zahrál. Ve zdejším starém městě se natáčely scény z filmu Vinnetou – Poslední výstřel, konkrétně šlo o scény ze Santa Fe, kde se křivolakými uličkami honí Old Shatterhand s bandity.

My krom procházky uličkami, také navštěvujeme zbytky pevnosti Kamerlengo. Její věž nabízí krásný výhled na celé staré město a místní přístav.

Pevnost Kamerlengo

Pevnost Kamerlengo je městský hrad postavený v 15. století, v době vlády Benátské republiky, v přístavu v chorvatském městě Trogir. V dřívějších dobách sloužil k ochraně trogirského přístavu; dnes je pěkně dochovaná pevnost turistickým lákadlem – v letním období se zde konají prohlídky a objekt slouží k pořádání různých kulturních akcí. 

První výlet úspěšně završen a jede se na pláž. Tam se také zadařilo, ale nejúspěšnější bylo slunce, které nás, jak se večer prohlížíme v pokoji, pěkně vybarvilo.

Od běhu si dávám v pondělí pohov. V pondělí, ať se děje, co se děje se snažím dodržovat volný den. To ale neznamená, že na běh nemyslím.

Přemýšlím, kam zítra půjdu odběhat trénink, v úterý je v plánu kvalita, deset osmistovek a na to je potřeba trochu rovina. Ale kde ji najít? „Že by tato cyklostezka?“ říkám si nad mapou.

Den 3

Plán na třetí den je jasný. Odběhám si trénink, následuje sprcha a cestou zpět pláž.

Chci vyběhnout hned ráno, čeká mne náročný trénink, ale klasika. Než se vypravím a vyřídím všechny ranní rituály, je deset. Takže vedro. Běžím bez trika. Rozklus, do kopce, to to pěkně začíná. Přibíhám na plánovaný start, je jasné, že to rovina nebude, cesta je zvlněná. Pouštím se do tréninku, předesáno mám 10 krát 800 metrů tempo v Z4.

Po první osmi stovce se mi mohu nechat zdát o plynulém tempu. Tepovka i tempo lítají. Měním to na intervaly. Osm set metrů úprkem vpřed, 200 metrů meziklus a chůze. Po deseti opakováních mám celkem dost, ale přijde mi to, že jsem to i v tom vedru docela zvládnul, záznam to také potvrzuje. Výklus a vracím se pěkně opálený.

Výlet, na který jsme se vydali přes poledne, již tak pozitivně hodnotit nejde. Ale jak se ukázalo, bylo jen naší chybou a slabou, řekl bych až podceněnou přípravou. (Hele, nebudeme o tom mluvit, ale nebyla moc velká skoro žádná, je tady přeci internet a mapy.cz, ne? No trochu se nám to vymstilo.)

„Když se chystáte na cestu, připravte si všechno potřebné šatstvo a peníze. S sebou pak vezměte polovinu šatstva a dvakrát více peněz.“
(Susan Heller)

Vymysleli jsme, že se zkusíme podívat do NP Krka. Krásné vodopády a příroda a také mnoho míst, kde se točili filmy s Vinnetouem. Ale ouha, cestovatelská chyba. Ne vždy stačí najít cíl cesty na mapě a vyrazit, jak jsme zvyklí z domova.

Vstupné do Národních parků

Národní parky v Chorvatsku jedou v jiném režimu, přístup a pohyb je omezen a vše je placené. V NP Krka jde konkrétně, v letní sezoně, o vstupné 40 euro za dospělou osobu do celého parku. Jak jsem zjistil, tak mimo sezonu ke to polovina. Vstupné jen k vodopádům Roški slap je 20 euro. Vstupné lze koupit na místě nebo objednat on-line dopředu.

Nicméně je třeba říci, že národní parky v Chorvatsku jsou dle dostupných informací, fotek a videí nádherné, jen je vhodnější pro individuální turisty spíše zvolit nějaký termín mimo hlavní turistickou sezonu, kdy lze očekávat menší nápor turistů, ale také u většiny parků až poloviční vstupné.

Vstupenky do národních parků lze koupit on-line na stránkách: Parkovi Hrvatske

Jen taková vsuvka. Líbí se mi, jak to mají Chorvati vše na internetu pěkně sloučené a přehledné. Informace o národních parcích na jednom místě, jeden rozcestník. Dalo by se říci, že myslí na turisty. Na rozdíl třeba od nás, my jsme zase zůstali na půl cesty nebo spíše na začátku. Viz web ministerstva životního prostředí nebo web Kudyznudy.cz. Kde chvilku trvá, než se k našim národním parků uživatel prokliká.

Upřímně přiznávám, že na nějaké vstupné jsme byli připraveni, před lety jsem byl v NP Plitvická jezera, asi nejznámější národním parku v Chorvatsku, kde se vstupné platilo. Ale ta výše vstupného a ty velké davy lidí nás nakonec odradily.

Místo do národního parku Krka jsme zamířili do Šibeniku, kde jsme si zase prohlédli jeho staré město. Ale okouzleni krásnou útulností křivolakých uliček z Trogiru ze včerejška, jsme ze Šibeniku moc nadšeni nebyli.

Zmrzlina útočí

Pokleslou náladu pomohla na chvilku napravit výborná zmrzlina, ochutnali jsme pistáciovou a jogurtovou s lesním ovocem. Ale jako byl tento den zakletý, radost netrvala věčně. Skončila přesně ve chvíli, kdy na mne zmrzlina bez varování zaútočila a pak ještě během chvilky asi pětkrát. Bílé triko zaznamenalo několik zásahů.

Prostě, jak se říká, třetí den na cestě je vždy kritický. Máte to také tak?

Vše se ale napravilo při zpáteční cestě, kdy jsme zastavili na pláži a osvěžili se příjemným plaváním a houpáním na vlnách klidného Jadranského moře. Natočili jsme se ženou, která si vzala na starosti kameru, i krátké video:

Den 4

Středa a my si udělali volný den, co se výletů týče. Ale to neznamená, že jsme nic nezažili.

Já si před snídaní, na lačno, udělal desítku po okolí, kdy jsem se vyběhl podívat na dva místní kopečky a rozhlédnout se po okolí.

Kostelík Gospa od Sniga, Marina – Poljica, Chorvatsko
výhled na Marinu od Kostelíku Gospa od Sniga, Marina - Poljica, Chorvatsko
výhled na Marinu od Kostelíku Gospa od Sniga, Marina – Poljica, Chorvatsko

Poté jsme relaxovali. Odpoledne jsme vyrazili za dobrodružství na několik kilometrů vzdálenou pláž u archeologického naleziště Stari Trogir. Když jsme ve vesnici Gorniji Sevid sjeli ze silnice na polní cestu bylo ještě vše v pohodě. Je přeci jasné, že na pláž nepovede dálnice. Ale asi po 500 metrech a pravoúhlé zatáčce se silnice, nyní s povrchem, který připomínal rozbitý beton, prudce sklopila dolů k moři. Podle mapy 1,3 km a 150 výškových metrů. S opatrností jsme to dolů dali. Brzdy fungovaly. Byly tam na parkovišti vidět i další auta, takže to muselo jít.

Jak se dostaneme nahoru?

Užili jsme si krásnou divokou pláž a když už se ozval hlad, zabalili jsme osušky a že pojedeme zpět. Vodní radovánky a horké slunce z hlavy vyhnalo přemýšlení nad cestou, ale vše bylo rychle zpět, když jsem z parkoviště vyjel ven a předek auta koukal prudce vzhůru, cyklisté by řekli: na tu strašnou stojku.

Pár krát mi zatrnulo, žena vedle mě na sedačce spolujezdce ani nedutala. Očima jsme byli oba přichyceni k vršku kopce, který se ale zdál být strašně daleko.

Házeli jsme pomyslné lano s kotvou do dálky a vší silou se v duchu přitahovali nahoru.

Chudák fábie, naříkala, několikrát se kola posmekla až zasmrděl pach spálené gumy. Dvakrát či třikrát jsem musel couvnout zpět a znovu se rozjet. Na dvojku nešlo přeřadit. Zpocení tak, že bychom mohli znovu skočit do podvečerního moře, jsme si nakonec, po strastiplné chvilce, na vrcholu oddychli. Utrápené auto se už zase rozjelo a mi vyrazili zpět ke svému zdejšímu dočasnému domovu. Cestou jsme stavili na nákup.

Ceny

Před dovolenou jsem ve zpravodajství zahlédl několik článků a zpráv o nespokojených turistech v Chorvatsku, o chorvatské drahotě a hamižnosti. Ceny v obchodech mi přišli tak nějak normální a běžného zboží se dá říct, že stejné jako u nás. Co jsem koukal na jídelní lístky, tak cena za jídlo v normální restauraci okolo 17-25 euro. Zmrzlina za 2 eura, o benzínu jsem již psal.

Trochu více se platí třeba za ty národní parky, ale je to pochopitelné. Na druhou stranu všude bylo na nějaké úrovni turistická infrastruktura, což třeba u nás je dost žalostné. Dražší je zde mýto na dálnicích, ale zase to množství tunelů skrz hory to ospravedlňuje.

Ano, je jasné, že jsme byli mimo ty hlavní turistické oblasti. Bydleli jsem dál od moře (velmi příznivá cena ubytování) a k moři jsme jezdili do malých přímořských středisek. Předpokládám, že nějaké excesy se někde určitě mohly vyskytnout, a i ty vyšší ceny v lokalitách jako je Dubrovník budou určitě vyšší. Ale ta předprázdninová hysterie v českých mediích byla přehnaná.

Den 5

Čtvrtek si dávám jako volný den od běhání. Přemýšlíme, kam vyrazit na výlet. Vyhrává nedaleký Split. 20 km a jsme tam, cíl je opět přístav, staré město a trhy.

Až na tu jednu, dost blbou odbočku, by se dalo říci, že cesta byla v pohodě. A ano, přejel jsem odbočku z obchvatu do centra. A pak, když jsem sjel, jsem se ztratil, doslova upotil v jednosměrkách. Trochu jsem nadával. No dobře nadával jsem si hodně, vrčel jsem, ale nakonec jsem našel znovu nájezd na obchvat a tentokrát jsem ten sjezd trefil.

Asi budu muset začít používat navigaci a nejezdit jen tak podle značek, co?

„Ne všichni, kteří se toulají, jsou ztraceni.“
(J.R.R. Tolkien)

Na trh je nutné si přivstat

Trhy, vyhlášené, ale pro nás trochu zklamání. Nejdříve mnoho stánků, jak z poutě. Hadry, čepice, ručníky a podobné. Pak konečně ulice, kde byl trh s ovocem, masem, olivovým olejem a podobným sortimentem, ale přišlo nám to, takové nijaké. Mnoho míst bylo prázdných. Rybí trh byl už úplně prázdný a jen uklízeli. Nakonec jsme si uvědomili, že jezdit na trh až po desáté, asi není to pravé ořechové, musí se vyrazit hned ráno.

Staré město ve Splitu je pěkné, plné butiků, restaurací a také lidí. Prošli jsme se, pokoukali, ochutnali další zmrzlinu a vyrazili zpět a hurá na pláž.

Lehce odpočinkový, klasický dovolenkový den. Jen ty dárky pro rodinu jsme na trhu, jak jsme měli naplánováno, jsme nepořídili.

Den 6

Je tu předposlední den, na který jsem si naplánoval velkou běžeckou výpravu, tzv. královskou etapu. A pak už jen moře.

Tréninkový plán hovořil jasně 12 km tempo. Ale když tady není snad kilometr rovina a ve zvlněném terénu se tempo ve čtvrté zóně trénuje špatně. Navíc výzva v podobě prozkoumání zdejších kopců se neodmítá.

Nad vesnicí Gustirna, kde bydlíme, se tyčí kopce, kde je řada větrníků. Pěkná řádka větrných elektráren. Ono se řekne kopce, nejvyšší má jen 581 m.n.m., ale jsme u moře. Takže trasa, kterou mám naplánovanou, slibuje na necelých dvaceti kilometrech asi 700 metrů převýšení.

První část byla skvělá, běžel jsem silničkou nahoru, stejnou, jakou jsme přijeli do vesnice a pak dál na kopec k linii větrných elektráren. Zde jich bylo 19, po celém tomto hřebenu. Po klikaté silnici a stejně tak tvarované stezce to dalo 7,5 km stálého stoupání. Krásné to bylo.

Já běžel asi do poloviny linie těchto větrníků. Pak mi mapy ukazovaly stezku, po které jsem se chtěl spustit dolů. Zde začala strastiplná cesta dolů z kopce. Stezka se asi vypařila a já se jen snažil sledovat šipku na displeji mobilu a přál si, aby už konečně ta stezka byla trochu zřetelnější než jen těch pár polehlých stébel trávy.

Všude jen různě vysoké trsy trávy, kamení, všudy přítomné kamenné zídky, rozmanité keře, olivovníky, a rozložité a silné pavučiny, některé snad tloušťky provázku. Nevím, proč jsem si vzpomněl na Odulu, obřího pavouka z Pána prstenů.

S těmi dvěma kilometry z kopce, než jsem narazil na pořádnou cestu, jsem doslova pral skoro hodinu. Přelézal jsem zídky, klopýtal, skákal z kamene na kámen, prodíral se křovím. Nohy sedřené, krvavé malování na kolenech a holeních.

Kdybych to věděl, tak bych se vrátil.“ Říkal jsem si. Možná, nevím, ale vím určitě, že jsem si nadával, protože jsem to nakonec neudělal. Když jsem byl ještě relativně nahoře, měl jsem se vrátit a najít jinou cestu dolů nebo seběhnout po stejné cestě, ale ego řeklo ne. Na mapě je stezka, jde se dolů. No užil jsem si to, jen co je pravda.

Žena na ubikaci si již dělá starost, kde jsem. Ale ego zvítězilo po druhé, žádnou zkracování trasy nebude a že to šlo. Jde se dál podle plánu, Takže jsem přiběhl po „blbých“ dvaceti kilometrech úplně hotovej, za plného vedra a o více než hodinu později, než byl plán. Trochu se žena zděsila, když viděla mé zřízené nohy po doběhu. Záznam trasy v appce Strava zde.

Tenkrát v Jugoslávii

Tento běžecký výlet mi připomněl jiný výlet, a to výlet v létě 1990, kdy jsme hned v létě po Sametové revoluci, navštívili, tehdy ještě Jugoslávii, celá rodina spolu s rodinou sousedů. Jeden podvečer jsme se vydali, tři malý kluci na procházku, jen jsme chtěli vylézt na kopec za kempem. Cesta se nám trochu vytratila, za to tma se rychle snesla na krajinu. Když jsme chvilku po desáté, už za tmy, dorazili do kempu, rodiče měli strachy a hrůzou zježené vlasy a byli připraveni volat policii. Pěkná vzpomínka.

 

Odpoledne, po regeneračním obědu, jsme se jeli na chvilku natáhnout k moři. Poslední koupání. Ráno se vstává a jede se domů.

Den 7

Úklid, balení, nakládání věcí do auta, vše jde jak po drátkách. Před devátou jsme připraveni. Jdeme ještě nakoupit k místním pár lahví olivového oleje. Majitel penzionu, kde jsme týden bydleli, má také vinohrad a olivový sad. Od každého jsme vzali nějaký ten vzorek na vyzkoušení a také jako dárek pro ty, co na nás čekali doma.

Cestou domů byla v plánu jedna zastávka. Pro mne, jako velkého fanouška Mayovek a Vinnetua, velmi důležitá.

„Je Old Shatterhand zvyklí zacházet s kánoí?“

„Ano.“

„Třikrát se obrací Rio Pecos a pak stojí na jejím levém břehu kůl. Když Old Shatterahand dosáhne kůlu, je volný a jeho přátelé též.“

„To je snadné. Co mi může zabránit, dostat se tam?“

„Kánoe Old Shatterhanda bude děravá jak ústa staré ženy. Můj otec ho bude následovat.“

kaňon řeky Zrmanja, Chorvatsko
masiv Tulove grede, filmové Nugett tsil – výhled od kaňonu řeky Zrmanja, Chorvatsko

Kaňon řeky Zrmanja

Kousek za Zadarem jsme sjeli z dálnice a jeli jsme se podívat na místo, kde stálo ve filmech pueblo Apačů a kde se na řece konal legendární souboj Old Shatterhanda a Inčučuny. Zastavili jsme se na prohlídku kaňonu řeky Zrmanja. Nádherné místo.

Zároveň z tohoto místa je krásný výhled na masiv Tulove grede, filmové Nugett tsil, místo, kde měli Apači ukryté své zlato a místo, kde Santer, ten padouch, zabil Vinnetouovu sestru Mšo-či a otce Inčučunu.

Velmi krásné místo a podařené zastávka. Až budu tudy někdy znovu projíždět, cílem bude zdolat masiv Tulove grede. Po masivu vede turistické stezka.

A rychle domů

Ale teď už zpět na dálnici a hurá k domovu. Ale ouha. Hned po vjezdu na dálnici stojíme v koloně. Cestou do kopce k pěti kilometrovému tunelu Sveti Rok, který vede právě pod masivem Tulove grede, je někde nějaká práce na silnici, dálnice je zúžená a silný provoz k tomu, je jasný signál pro kolonu. Ano, jsem tady, vaše kolona a trochu vás zdržím. Naštěstí to zase nebylo tak strašné.

Ale ta další kolona, už ve Slovinsku u Mariboru byla horší. Pět kilometrů jedeme asi hodinu, šnek by byl možná rychlejší.

Přes Rakousko to jde, u Vídně zastavujeme na jednom z restů (benzinka, hotel, občerstvení, velké parkoviště) a osvěžíme kouskem místního štrůdlu. Podle ceny byl ze zlata, chutí se blížil božské pochutině. Projíždíme Vídní a za chvilku jsme doma. Ale chyba lávky.

Před Mikulovem je kolona, je sice noc, pokročilá hodina, u táboráků by se zpívalo „Je skoro půlnoc a z kostela zvon …“ No a tady je kolona.

Naštěstí jen silný provoz a v Mikulově se to rozjíždí, ale další zdržení zaznamenáno. Nic dalšího už nás nepotkalo a svištěli jsme nocí k domovu.

V půl třetí už ležíme v posteli. Cesta je u konce, neplecha ukončena. Příběh je dopsán.

Osobní hodnocení si nechám pro sebe, snad jen: Byla to paráda, náramně jsme si to se ženou užili. Oběma nám ten útěk od běžného života a oddáni se jen sami sobě, náramně prospěl. „Černý pes“ neměl absolutně žádnou šanci. Já jsme rád, že jsem si mohl zaběhat pod chorvatským sluncem a po kopcích s krásným výhledem na moře.

 

„Nelituji žádného dne, kdy jsme byli na cestách!“
(Miroslav Zikmund)

Sledujte mě:

Kdo to tady vše píše:

Michal Kudrna, běhám po stezkách, nejčastěji v Českém ráji a v Krkonoších. Píšu, občas něco vyfotím nebo sestříhám.  Osobní motto: Více poznat, více zažít.

Něco pro inspiraci & motivaci:

app. Strava | Moje vybavení | Moje závody | Moje knihy | Měsíční Zúčtování |

Díky, že to zde čtete.

Přečtěte si také

Zúčtování: duben 2024

Zúčtování: duben 2024

Jak byl březen náročný, tak duben si dělal ambice, a to hned od začátku měsíce, že březen ve všem předstihne. Neskutečný blázinec, hlavně v pracovním životě. Neodběhal jsem vše,...