Jeden den

Jaro se za oknem nesměle hlásí o slovo. Ráno je zem pokrytá stříbřitou šedí mrazu, odpoledne žlutá sluneční záře prosvětlí kraj a tráva hned vypadá zelenější, i když teprve nedočkavě čeká na své první letošní přírůstky.

/Střih/

Po silnici mezi vesnicemi duní motory velkých aut, asfalt drtí pásy tanků. V dálce se už několik dní ozývají silné detonace. Ve městech je ve vzduchu cítit prach ze sutin pobořených domů, rozléhá se pláč a nářek. Vzduch protrhne zakvílení sirény, která svolává lidi do krytů.

/Střih/

Jen pár set kilometrů dělí tyto dvě, tak rozdílné, scenérie. Někde nový život začíná klíčit, jaro přináší světlo a teplo, vše začíná pučet. Jinde toto vše přehluší a zakryje válka. Nesmyslná válka, kterou sebou přináší zoufalství, utrpení a smrt, ale také obrovskou odhodlanost a odvahu, které spolu s velkou solidaritou okolí, nakonec zvítězí a šíleného agresora udolají a zaženou zpět.

/Střih/

„… nedaří se mi splnit 4x4x48, (running challenge) nechceš si to dát nějak přes víkend společně? Začít v pátek ve dvě a ukončit to v neděli, abychom byli ready na pondělí?“

V telefonu blikne zpráva od dcery. Trénuje na jednu velkou ultra výzvu, píše o ultra běhání závěrečnou práci ve škole a jedním z postupných cílů, které si stanovila, je splnění výzvy 4x4x48.

Holka moje mi udělala ohromnou radost. Chce, abychom společně splnili tuto výzvu. Já jsem samozřejmě připraven na „každou neplechu“, a tak nás od pátku do neděle čeká společné běhání. Šťastný táta a věřte, že to není jen pro to samotné běhání.

/Střih/

Slunce za oknem, teploměr ukazuje čtyři, to nejnutnější hotovo. V úterý jsou v tréninkovém plánu kopce. Co třeba vypadnout za město, co říkáš Michale?

Kdo jsem já, abych odporoval sám sobě, že? Vše ostatní hážu za hlavu. To počká, papíry neutečou a stromky na zahradě také nikdo jiný neostříhá.

GoPročko dám do kapsy, přibalím sluchátka, naplním láhev vodou a jede se. Na druhé straně města vyrážím. Do uší pustím audioknihu, loknu si vody, zamknu auto, utáhnu boty, nasadím čelenku, pustím hodinky, …. Sakra není toho před běháním nějak moc?

Vyrážím od přeplněného parkoviště u místního bazénu, stezka se vine parkem a okolo zahrádkářské kolonie. Přebíhám D10 a mířím k lesu a ke kopci Chlum. Plán je jasný, třikrát nahoru.

Z počátku se mi neběží bůh ví jak dobře, ale první výběh nahoru to zlomí. Svaly se zahřejí, dech se zrychlí, pot začne na zádech tvořit potoky.

Běžím dolů a zase nahoru. Cesta se místy klikatí, v serpentinách mne napadne, že jsem jak cyklisté na Tour de France při výjezdu na Alpe d’Huez. Podvědomě do toho trochu víc šlápnu. Udělám pár fotek.

Přidám další seběh a jdu nahoru třetí kolo. Jo! Splněno, pro dnešek dobré, popoběhnu kousek po vrchu kopce a jinou stezkou běžím dolů a vracím se zpět k městu.

Akorát včas, slunce se pomalu schovává, teplo mizí, mráz se zase dere ven. V autě na mne čeká láhev vody a doma večeře.

Při tom posledním seběhu si uvědomím, že jsem celou hodinu, byl úplně mimo. Mimo reálný svět, tedy jen ve svém světě, kde jsem běhal po stezkách nahoru a dolů, snažil jsem vyhýbat kalužím a spadaným větvím, přeskakoval výmoly. Plně soustředěn na svůj běh. Běžecké flow.  Oproštěn od všeho, strasti a stres zůstaly ve městě. (Trasa a statistika zde)

Krásně do toho zapadla i audio kniha, kterou nyní při běhání poslouchám. Osm hor od italského spisovatele Paola Cognettiho.  Hory, kopce, lesy, ledovec, přátelství, ale také samota. Nádhera.

Velmi pěkně ji načetl Pavel Batěk.

Někdy se to během dne pěkně naskládá. To bylo úterý, prvního března.

A bohužel, i druhého března bylo po ránu velmi mrazivo, teplotně i válečně. #iStandWithUkriane  #SlavaUkrayini

p.s. vynechal jsem práci, záměrně. Byla, ale nijak nevybočila z běžné rutiny. V úterý to byl jen takový pracovní spotřebák.

Mohlo by se hodit – moje tipy na vybavení

Vesta pro trailový běh Evadict

Gely a tyčinky Penco

Běžecké boty Hoka One One